Lži, které muži říkají

Komu všemu neříkáme úplně tak pravdu? Lžou více muži ženám? Nebo naopak ženy mužům? A nenalháváme si něco nejvíce sami sobě?

DEKKADANCERS uvádí komponovaný večer s dvěma choreografiemi. Představíme vám dva světy, které nespojí láska ani naděje, ale prachobyčejná lež. V prvním kuse Ondřej Vinklát ukáže, jak si pěkně pod vousy lžeme Sami sobě, aniž bychom si to chtěli připustit. Ve druhé choreografii nás pak Štěpán Pechar zavede na filmový plácek, který skýtá řadu tajemství a o humorné situace zde není nouze. Mluvit k vám tentokrát budou nejen těla tanečníků, ale i hlasy známých osobností. A v tom vám vážně nelžeme!

Sami sobě (ch. Ondřej Vinklát)

„Život je most, nestavte na něm dům.“ – V. K.

Choreografie Sami sobě je stylizovaným pohledem na problematiku bytí člověka v duálním světě. Nevědomá mysl má tendenci se stavět do nadřazené pozice vůči všemu, co by mohlo odhalit její omezenost. V tomto počínání dokáže zajít daleko za hranice lidskosti. Život vrací člověka do souladu s celkem prostřednictvím lekcí, které ho při jejich uvědomění a následnému zpracování, posouvají k vyššímu poznání. Ovšem někdy je vůči nim natolik lhostejný, že dochází až na samotné dno, od kterého se může nebo nemusí odrazit.

Upozorňujeme diváky, že mezi choreografiemi bude pauza 20 minut. Během Sami sobě používáme kouřové a světelné efekty (bez stroboskopu).

Lži, které muži říkají (ch. Štěpán Pechar)

Toto je příkladný příběh. Jen není úplně jasné, čeho je vlastně příkladem.

Nemá nic společného s politikou, s náboženstvím ani s koncem světa. Nejde ani o žádné velké dobrodružství člověka na Zemi. Příběh se odehrává na nejnižší rovině drobných strastí střední třídy. Zkrátka. Stalo se to jednomu mému příteli. Fiktivnímu, samozřejmě…ale nepříjemně povědomému – z povídky Luis Fernando Verissimo Snubní prsten.

Lži, které muži říkají, je svižná taneční jízda ze zákulisí jednoho opravdu nepovedeného natáčení o jedné pravdě, která se fakt blbě vysvětluje. Na filmovém place, kde scénář dává podobný smysl, jako střelba na motýly kanónem, kde se víc flirtuje než pracuje a kde lež roste rychleji než ego režiséra, se polibky zaměňují s fackami tak dlouho, až už nikdo neví, kdo co hraje – a kdo komu vlastně lže.